Neustále mě překvapuje, jak jsou lidi nepoučitelní a nechají se zlákat na kdejakou hloupost, kterou jim někdo naservíruje do e-mailové schránky nebo do webového prohlížeče. Stokrát jim můžete meldovat - nevěř každému, koho potkáš na Internetu. Ale je to zbytečné.
Takže po sto první. V běžném životě tváří v tvář neznámému člověku vás může (ale samozřejmě nemusí) před podvodníkem varovat intuice, oblečení či jeho chování. Jenže pokud se podvodník skryje za písmena e-mailu, je třeba se mít na pozoru dvojnásob.
Ba co více. Lidé mají tendenci mnohem víc důvěřovat e-mailu nebo nějaké přezdívce na chatu než svému „kamennému“ kamarádovi. Proč asi? S odpovědí „protože jsou hloupí“ si nevystačíme, neboť mnohdy naletí i ti chytřejší. Někdy dokonce graduovaní.
Při té příležitosti jsem sáhl hluboko do historie a zjistil jsem, že zakopaný pes bude možná v tom, že většina uživatelů Internetu díky krátké době, po kterou jsou na Internetu přítomni, nemají historickou zkušenost - nejlépe špatnou. A právě teď, kdy je penetrace Internetu už dost velká, přichází postupně boom špatných zkušeností, kdy spousta lidí nemyslí a … pak snadno naletí.
Při tom výletu do historie jsem si vzpomněl na dva příběhy, které měly sice veselejší konec, ale uvědomil jsem si, že nejsou nepodobné jiným příběhům, které se odehrály nedávno a které měly o poznání krutější konec.
Příběh první: „Dobrý den, jmenuji se Sabrina“
V prehistorických dobách Internetu jsem relativně často chodil na BBS (své „poprvé“ jsem si odbyl někdy v roce 1996). V našich srdcích nechť navěky přetrvá slavná liberecká Liane nebo pražské Pískoviště. Tehdy mě napadlo, jak snadné je někoho napálit a vydávat se za ženskou. Jako studenti jsme měli dost času na vylomeniny, takže jsme si založili uživatelský účet se jménem Sabrina a začali dělat vlny. Zapojili se do toho virtuální i „kamenní“ kamarádi. Někteří byli Sabrina a někteří byli ti, kteří tokali se Sabrinou přes chat a po e-mailech (aniž by věděli, že Sabrina je ve skutečnosti banda jejich spolužáků). Strahovskou IP adresu jsme vysvětlovali tak, že Sabrina chodí na Internet k bráchovi na koleje. Z dnešního pohledu tvrdě fungujícího právního státu bych to klasifikoval jako podvod. Tehdy to ale byla nevinná zábava. Po obětech jsme nechtěli peníze ani služby, dokonce ani na to rande nedošlo. Dnes se odehraje denně podobných příběhů spousta. Jenže čím dál tím více z nich má mnohem tvrdší následky.
Například ten, kterak Invalida kvůli virtuální Nikole o milion přišel. K tomu snad není co dodat. Kdyby se dotyčný pán v mládí vydával na Internetu třeba za Patricii, nebo ho naopak kamarádi pár týdnů takto tahali za nos, třeba by ho mohlo napadnout, že ne všechny Nikoly musejí být ženského pohlaví. A navíc s čistými úmysly.
Příběh druhý: „Ten pán z Nigérie mi dá deset mega“
V prvním příběhu jsme se poučili, že bychom neměli věřit každému, s kým si povídáme po Internetu. Možná nejsou dneska nejohroženější skupinou na Internetu děti (k těm erotickým obrázkům se vždycky nějak dostanou – třeba od kamaráda přes bluetooth), ale spíše naivní dospělí.
Více na Lupa.cz (publikováno 20.1.2010)
